Sto padesát dní. Tolik ještě chybí do začátku mého velkého dobrodružství. Ale abych nepředbíhal vezmu to od začátku.
Někdy na začátku loňského letního semestru se v informačním systému univerzity objevila nabídka na výměnný pobyt v zahraničí nejen v rámci Erasmus+ po Evropě, ale také v rámci mimoevropské spolupráce. Ze zvědavosti jsem otevřel přiložený soubor se seznamem universit. Jakmile jsem zjistil, že v seznamu jsou čtyři Japonské university a jedna dokonce na mém oblíbeném Kjúšú, zaradoval jsem se.
Je mi sice už 37 let, což je trochu víc než má běžný student, ale na druhou stranu nikdy není pozdě splnit si sen. Hned jsem volal mamce, jestli by byla ochotna pohlídat mi Žofku (fenečku) na půl roku a souhlasila. Druhý den v práci jsem se zeptal, zda-li by mi byli ochotni tolerovat půl roku digitálního nomádství. Taktéž souhlasili. Nyní již nic nestálo v cestě a nadšeně jsem se přihlásil.
Splnit základní požadavky co se týče prospěchu a znalosti angličtiny nebyl problém. A o pár měsíců později mi přišlo, že jsem byl opravdu vybrán ke studiu na universitě, kterou jsem si vybral. A byl na onu universitu nominován. Za dalších pár měsíců se otevřela registrace pro nominované studenty, tu jsem vyplnil, nahrál požadované dokumenty a teď už zbývá jen čekat.
Ovšem jelikož už vím, kdy přesně poletím tam, tak jsem si koupil letenku. Poletím s Taiwanskou společností EVA Air z Vídně přes Taipei do Fukuoky. Celková doba letu 14 hodin. (nepočítám do toho čekání na přestup). Když jsem jel do Japonska poprvé v roce 2019 trvalo to 11. Hlavně za to může uzavřené nebe nad Ruskem a Afghánistánem, ale to mi vadí nejméně, aspoň budu mít na co koukat z okénka letadla.
Na začátku prosince ovšem teprve začne shon. Přijde dopis z japonské university, a já budu muset vyplňovat další hromady papírů, zařizovat školní věci a nakonec i víza, ale těším se na to. Přeci jenom je to součástí největšího dobrodružství mého dosavadního života 🙂